V rámci doplňování restů z předešlého roku by se patrně hodilo dát prostor dost možná poslednímu velkofilmu živoucí režijní legendy Martina Scorseseho. Ne, že bych měl vyloženě obavy, neboť Martyho italské geny a celoživotní vitalita mu zaručují dlouhověkost už z principu, ale i tak zůstává otázkou, zdali si režisér na podobně obrovský dekl ještě někdy v budoucnu troufne. Zabijáci rozkvetlého měsíce (2023) jsou typickým velkofilmem klasického střihu, který svou sílu čerpá výhradně z vyzrálé filmařiny, hereckých výkonů a scénáře. Žádné počítačem vygenerované omalovánky, ani snaha o kýčovitý patriotismus, ale dusivé drama s umrlčím tempem a plejádou odpudivých, morálně zvrácených postav. Zkrátka starý dobrý Scorsese a jeho oblíbené mapování vzestupu i pádu jedné pochybné organizace. V tomto případě se však o slovo nehlásí archetypy prohnaných mafiánů, ale obchodníci, kteří si pro získání lukrativních pozemků neváhají zašpinit ruce od krve.

Asi nebylo snadné realizovat v dnešní době tak ambiciózní projekt. Půtky mezi známými režiséry a komerčním filmovým průmyslem nabírají v posledních letech na síle. Opovrhování současným Hollywoodem, inklinace k streamovacím službám, veřejné pomlouvání universa filmů se superhrdiny (MCU). Ridley Scott, Brian De Palma a Martin Scorsese v tom rozhodně nejsou sami, avšak poctivě vybudovaná reputace propůjčuje těmto legendám po čertech silný hlas, který je slyšet i v těch nejvzdálenějších koutech světa. Z dětí „nového Hollywoodu“ a progresivních filmařů určujících v dobách minulých pravidla hry, se stali zatvrzelí dinosauři. Ohrožené druhy, jež si příchod ničivé komety nechtějí připustit. Scorsese mezi „ohrožené druhy“ určitě patří, ale rozhodně nejde o starce v posledním tažení. Dle některých hlasů si stará filmařská i herecká elita neuvědomuje, že peníze do kasy dokáží dostat jen filmy reflektující dnešní společenské trendy. Filmy mířící na mladou diváckou generaci. Upřímně pochybuji, že režisér formátu Scorseseho takové prosté počty nechápe. Akorát je má u zadku a raději zůstává věrný svému pečlivě vysoustruženému stylu.

Tříhodinové filmy dnes značná část publika bere na milost, jen pokud je ve středu dění John Wick případně skvadra osvalených borců s upnutými elasťáky a blesky v očích. Čtení textů nahrazují pohodlné podcasty, složité světové události se musejí vměstnat do pár odstavců a více než kdy jindy táhnou seriály, neboť si divák může sledování rozložit do delších časových úseků. Doba je hektická, rychlá a nově nastupující trendy rozbíjejí platnost toho, co bylo ještě před týdnem v kurzu. Scorsese však pochází ze starých časů. Je mu úplně fuk, co je zrovna teď aktuální. Své filmy točí výhradně pro fanoušky kinematografie. Poctivé a živé kinematografie, jejíž základy si osvojil v dobách největšího progresu, kdy filmová studia neřešila až tak finance, ale spíše nápady, koncept budoucích děl a kvalitu scénářů. Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou v pravém slova smyslu ozvěnou těchto fascinujících starých časů. Velkolepým spektáklem s obludnou stopáží, vláčným, byť konzistentním tempem a hromadou postav, v jejichž čele stojí Robert De Niro. Živý artefakt, režisérův symbol tvrdě vydřených úspěchů a zároveň ochranná pečeť zaručující kvalitu.

V celé řadě svých filmů Scorsese rád zkoumá paměť lidstva. Především její temné odstíny. Je jako chirurg, který v řečišti historie vždy objeví nějakou skrytou tepnu, otevře jí a následně nechá stříbrné plátno obarvit krví. Tentokrát se legendární filmař soustředí na Severní Ameriku a pozapomenuté vraždy indiánů kmene Osedžů, k nimž docházelo během expanze černého zlata. Děj se odehrává ve dvacátých letech minulého století. Do rozlehlé rezervace v Oklahomě se vrací veterán z první světové války Ernest Burkhart (Leonardo DiCaprio). Tento muž nevelké inteligence a přízemních mravů přijíždí na velký ranč vlastněným jeho strýcem Williamem Kingem Halem (Robert De Niro). Vlivný Hal vypadá jako dobrosrdečný stařík. Je bohatý, ze zákulisí tahá za politické nitky, má dokonalý přehled o svých pozemcích a v očích místní komunity vypadá jako učiněný mecenáš. Hovoří jazykem kmene Osedžů, dává indiánům štědré dary a staví se do role ochránce slabších. Tohle všechno je však pouhé divadýlko.

Na světě se od pradávna vraždí kvůli dvěma věcem. Náboženství a zájmům (materialistickým, finančním, osobním). Bílí kolonizátoři a osadníci začali brzy využívat služeb indiánů, kteří se osvědčili jako levná pracovní síla, znalci přírody a perfektní stopaři. S narůstající rozpínavostí bílého muže podél řek v severovýchodních až středozápadních částech Ameriky začali být Osedžové na obtíž. Roku 1790 schválil americký Kongres poněkud kontroverzní přesídlení indiánských kmenů a roku 1851 vznikl i program na založení indiánských rezervací. Přizpůsobiví Osedžové však nebyli žádní hlupáci. Sami si dokázali vyjednat řadu důležitých dohod i smluv, výsledkem čehož byl zákon o vyrovnání. Podobně jako osadníci dostali i Osedžové svou půdu. Každý plnohodnotný člen kmene získal na konci devatenáctého století necelých tři sta hektarů půdy. V Severní Americe byste tehdy jen stěží hledali majetnější indiány. Jakmile na svém území nalezli indiáni ještě ložiska ropy, zrodilo se takřka magické bohatství. Ceny za barel vylétly postupně do astronomických výšin a kde je bohatství, tam obvykle číhá i zlo. Do této atmosféry vstupuje William King Hal. Stačí indiánská vdova, nápadník dosazený Halem, následný sňatek a nešťastná nehoda. Kdo by vyšetřoval podezřelé úmrtí nějakých indiánek? Žena je pryč, majetek a tudíž i ropa připadne „smutnému“ manželovi a vypočítavý Hal získá svůj podíl. Synovec Ernest Burkhart nechce strýce zklamat. Někde v rezervaci čeká určitě nějaká další naivní indiánka.

Na první pohled může být trochu matoucí, že si znalec podsvětí a zaplivaných uliček New Yorku, jakým Scorsese bezesporu je, vybral tak atypické prostředí, ale jak už jsem naznačil, není to rozhodně poprvé. Klapky na očích režisér neměl nikdy, což se výrazně promítlo do jeho barvité tvorby. Římskou říši navštívil skrze epos Poslední pokušení Krista (1988). Prostřednictvím snímku Kundun (1997) zavítal do Tibetu třicátých let a divácky náročné Mlčení (2016) mu pro změnu umožnilo ukázat nelehký úděl křesťanů v Japonsku sedmnáctého století. Ačkoliv Scorsese při svých různorodých filmových toulkách cestoval napříč kontinenty, vždy zůstával na dosah Hollywoodu, respektive jeho principům, které mu umožňovali obhajovat a svébytným způsobem modernizovat jeho celoživotní lásku - kinematografii.

Aktuální počin Zabijáci rozkvetlého měsíce nám ale kromě zajímavého historického období připomíná ještě jednu podstatnou věc. Málokterý filmař dokáže tolika různými způsoby vyprávět o podstatě lidského zla tak, jako Martin Scorsese. Ve vizuálně podmanivém úvodu indiáni tančí mezi černými kapkami tryskajícími ze země. Ropa ve zpomalených záběrech barví jejich těla a veselé tváře, ale je to pouhá předzvěst věcí budoucích. Ve skutečnosti jde o tanec smrti. Titulková sekvence, která svou hravostí svádí k úvaze, že jí natočil o čtyři dekády mladší režisér, je prvním dílkem v typicky americkém příběhu o lásce, nenasytnosti, děsivých vraždách a neodpustitelné zradě spáchané na nevinných lidech. Skutečné zločiny páchané skutečnými lidmi, jež Scorsese s velkolepou filmařskou magií proměnil v ponurý requiem za hříchy své rodné země.

Je více než příznačné, že průvodci tímto hrůzným leč pravdivým příběhem jsou nám dva muži, kteří v kariéře Scorseseho ztělesňují nepřehlédnutelné pilíře. Robert De Niro je důležitou součástí úspěchu v počáteční i nejvíce ceněné tvorbě Scorseseho. Zabijáci jsou v důsledku již osmou spoluprací mezi slavným hercem a uznávaným režisérem. Od rozmáchlého dramatu Gangy v New Yorku (2002) si Scorsese našel nový talisman pro štěstí v podobě Leonarda DiCapria. Jeden z herců zastupuje zlatou éru režiséra a ten druhý je symbolem jeho pozdní tvorby. V rolích nevlastního otce a syna, se oba herci poprvé potkali v životopisném dramatu Dospívání po americku (1993) od Michaela Caton-Jonese. Nyní se opět shledávají a jejich postavy jsou tentokrát spojeny krevním poutem.

Postava Ernesta Burkharta nám slouží jako výchozí kompas během pečlivě budované expozice. Válečný veterán zpočátku vykonává práci námezdního šoféra ve Fairfaxu. Je zmatený i plný nadšení. Kolem něj křičí lidé, klanící se obchodník nabízí bohatým indiánům nový vůz, drsní honáci prolévají hrdla v místních hostincích a všude kolem je pořádné rušno. Burkhart připomíná malé dítě ztracené v záplavě nových tváří, které divák poznává právě skrze jeho perspektivu. DiCaprio umí připoutat k příběhu a stahuje nás do tohoto zdánlivého sociálního zmatku, kde se míchají odlišné kultury, tradice a zvyky, které Scorsese zkoumá z precizností zkušeného etnografa. Během úvodní hodinky, jež srozumitelně vysvětluje celý společenský řád, potká málomluvný Burkhart nezadanou indiánku Mollie Kyle (působivá Lily Gladstone). Sebevědomou ženu s ohromnou vnitřní silou. Nenápadné dvoření brzy přejde v plnohodnotný svazek a William King Hal už přemýšlí, jak synovcův úlovek přetavit ve zlato.

Rodina i nejbližší pracovníci Hala připomínají mlsné pavouky čekající ve svých sítích na neopatrné mouchy. Občas se kamsi ztratí bohatý Indián, někdo se „nešťastnou náhodou“ otráví či zemře za krajně podezřelých okolností. Samotný Hal však svou zrůdnou podstatu umně skrývá za maskou dobrosrdečného dědečka. Dává si dobrý pozor na každé vyřčené slovo, ovládá svůj hněv a jeho precizně budovaný obraz ochránce slabších v nás vyvolává žaludeční nevolnost. Připomíná skutečného krále uprostřed zvrácené šachové partie, kde zmanipulování pěšci rozbíjejí životy ostatních. Nejlepší loutkou ve sbírce je Ernest Burkhart, kterému Hal polopaticky vysvětluje, že čím více členů rodiny okolo jeho nové lásky zmizí, tím více může zdědit. A tak jsou příbuzní systematicky likvidováni v rámci dědického schématu. Hal má samozřejmě všechny politiky, soudce i šerifa v kapse, čímž pod koberec elegantně zametá veškerá spáchaná zvěrstva.

Vztah málomluvného Ernesta a svérázné Mollie je rozvíjen citlivě. Oba herecké party dávají naprostý smysl a emoce, které ze vztahu vyvěrají na povrch, tvoří elektrizující základ pro celý příběh. Někdejší sexsymbol jedné generace dívek budí při prvním setkání zděšení. Obrácený úsměv, kyselý výraz v obličeji, hluboké vrásky vryté do kůže hrůzami válečného pekla a poněkud buranské vystupování. Jediná Mollie dokáže svému muži vyčarovat normální úsměv na rtech. Je nám jasné, že Burkhart svou ženu upřímně miluje, avšak jeho láska je zdeformovaná. Dokáže svou ženu láskyplně opečovávat a přitom mu nevadí podílet se na vraždách jejích vzpurných sester. Bojí se o její zdraví, ale zároveň jí do těla píchá otrávený inzulín, aby na přání strýce utlumil volání po důsledném vyšetření všech podezřelých úmrtí. Koncentrovaný nihilismus, pokrytectví, lakota a závist začnou ustupovat do pozadí až v závěrečné třetině snímku, kdy ruka zákona konečně udeří pěstí do stolu. Je to podobný pocit, jako když černočernou oblohu posetou bouřkovými mraky nečekaně protrhne zlatý sluneční paprsek. Katarze, ke které se divák musí propracovat skrze smrdutou hromadu hnoje.

Kvůli sílící pandemii byl start natáčení v roce 2018 odložen, což Scorsesemu po delším váhání umožnilo navázat spolupráci s platformou Apple TV+ a obrousit hrany scénáře z pera Erica Rotha. Samotný scénář je adaptací znepokojivé knihy Flower Moon: The Osage Murders and the Birth of the FBI (2017) od amerického novináře a spisovatele Davida Elliota Granna. Režisér a Roth výrazně okleštili druhou polovinu knihy, která dává velký prostor tehdy začínajícímu Federálním úřadu pro vyšetřování. Namísto toho dodal Scorsese do příběhu potřebnou intimitu a rozsah vedlejším dějovým linkám. Rodrigo Pieto nám svou vzletnou kamerou zprostředkovává nádherné výhledy do rozlehlých krajin plných zeleně a světla, aby v pravidelných intervalech nahlížel do stísněných interiérů plných špíny, temnoty a ještě temnějších obyvatel.

Ano. Stopáž je vražedná a umím si představit několik ostřejších škrtů v rámci lepší ucelenosti. Sledování filmu je také značnou výzvou, neboť strávit více než dvě stě minut v panoptiku odpudivých postav opravdu není snadné. Není zde téměř jediná postava, které by divák mohl fandit, natož se s ní ztotožnit. Rovněž je nutné zohlednit, že Scorsese nepřináší nic nového nebo snad objeveného. Některé konkrétní obrazy vám jistě budou evokovat Mafiány (1990) či Casino (1995). S tempem vyprávění však nemám nejmenší problém. Je vláčné, po celou dobu konzistentní, s několika nečekanými erupcemi násilí, které vás bez varování vytrhnou z letargie. Budu se opakovat, ale tohle je opět Martyho standard. Popíjení, smích, plácání po zádech a ve zlomku vteřiny už má někdo čepel zaraženou hluboko v játrech. Tento prověřený princip funguje náramně, jelikož divák tuší, že zubatá může zakročit kdykoliv a na kohokoliv.

Kombinování různých žánrů Scorsese v tomto případě nevyužívá proto, aby se přizpůsobil jejich konvencím, ale spíše k prosazování svých cílů a zmatení publika. Zabijáci jsou takovým Kmotrem oděným do westernových kulis s příměsí poctivé detektivky a dramatu. I se znalostí historického kontextu však člověk při sledování stejně netuší, kam jej příběh zavede, což je nesmírně napínavé i vtahující. Je to právě tím, že záměrný mix protichůdných žánrů vede ve finále k jisté destabilizaci příběhové struktury, která znesnadňuje odhadovat vývoj dějových linií. Z objektivního hlediska bych filmu udělil osm bodů z deseti, ale můj neodbytný pocit, který mi říká, že podobně vystavěným filmům pomalu zvoní umíráček, mě nutí přihodit ještě jeden bod k dobru. Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou obrovským filmem, poctou starému Hollywoodu i krvavým svědectvím o černé etapě amerických dějin. Nevšední zážitek vykoupený diváckou trpělivostí.